Cesta poutníkova si našla mě, nikoli já ji.
Přišla jsem kdysi dávno na přednášky pana Keltnera v Tišnově a musím říci, že nám sděloval velmi zajímavé věci, ale vnitřně jsem neladila s přednášejícím.
Odmítla jsem se tudíž účastnit dlouhodobého výukového bloku pod jeho vedením.
Potom podobnou přednášku udělal Pavel Ziegler a mě zaujalo, co říkal, i jak to říkal.
Postupně jsem začala pravidelně docházet na Cestu poutníkovu i proto, že se v Tišnově vytvořila skupinka velmi pozoruhodných lidiček, z nichž každý je naprosto svérázný jedinec s nevšedními názory a prožitky.
Zpočátku se střídaly dlouhé teoretické bloky s krátkými praktickými cvičeními, ale nakonec se ustálila středně dlouhá forma výuky s praktickým cvičením dohromady, což mi vyhovovalo nejvíce.
Rovněž vzájemné sdílení nám otevíralo prostor různých praktických výstupů z individuálních domácích cvičení.
Nedělala jsem to jako dril z donucení ani pro dosažení schopností, ale jako příjemné obohacení svého života.
Cvičila jsem jen, když jsem na to vnitřně byla naladěná, t, ne proto, že každý den prostě musím, protože to by mě zavřelo a demotivovalo.
Ženy mají obecně příliš mnoho věcí, které musí, a málo těch, které chtějí dělat.
Je určitě prima, když Cesta poutníkova jzůstane v kolonce "chci"...
Možná jsem jako studentka zklamala učitele nedostatečnou pílí a chabými vnějšími výsledky, ale pro mě kurz vnitřní účel splňoval, než to zhatil moribundus, a všechny nás obrátil jiným směrem.
Jen jiným, nikoli špatným.
Mám sice všech pět pohromadě, ale ne současně, nerozumím ani za mák biblickým podobenstvím, ale některé z věcí, které jsme se naučili, používám dodnes, a za to chci poděkovat Pavlovi a všem skvělým spolužákům.
Lýdia ,
